přezdívka:
heslo:
registrace

Minimax.cz - minimax umeni

Co je minimax?
Minimax je umělecký server pro všechny autory. Vyjádřete se! Prezentujte své malby, fotografie, poesii či prózu, komentujte ostatní autory. Více informací
Žánry
Menu
Ikonka na web
Inzerce
Kdo je online
SammyDilla, AnnieL564, GrantPilpe, ChantalCon, AllenDenov, BernieceDr, AllieFlore, ShellaKlug, CrystleGar, Cheryle10G, AgustinLoy, LatoshaAad, SabineHarm, VenusHnz45, AmberJesse, vice... + 6 anonymů
Reklama Google
Statistiky
TOPlist
Reinlebensborn - čistý zdroj žití - 24.
Misantrop - Sunday, 07.03. 2010 - 15:20:26
Téma: Próza - Nezávislá tvorba



sobota, 15. září 42
Ráno je zase zataženo po dešti. Později se sice vyjasnilo, ale fičí silný, ostrý severák. Na sluníčku někde v závětří je celkem hezky, ale jinak je zima. Ve městě se prý otevírá nový obchodní dům, jak je patrné z četných reklamních poutačů a podle projíždějících dvou motorek a jednoho auta s reklamním panelem a s ukecaným tlampačem, upozorňujícím na tuto „velevýznamnou událost“. Asi proto není tolik lidí za městem, na to, že je volná sobota. Tím lépe pro mne. Na „Putinovce“ se však něco děje, nějaká pracovní činnost tam probíhá a někdo se tam šplhá nahoru. Nejdu tam tedy a místo toho mířím rovnou k posedu. Po cestě vidím v lese utíkat jednoho zajíce. Toho už jsem dlouho neviděl. Vysoké, štíhlé jasany nad posedem se zase tak nebezpečně naklánějí a narážejí o sebe v tom vichru, že hned po snídani pokračuji raději dál směrem k táboru. Posvátnému dubu už se začaly objevovat první ošklivě žluté skvrny na listech, které předznamenávají blížící se podzimní listopad. Padající žalud mě málem zasáhnul do hlavy, taktak jsem se stačil přikrčit. „Myšičky“ udělaly ze včerejší dírky v načaté moskytiéře pěkně velký rozparek. Och, ne...! Už zas! Na člověka bych se naštval, protože bych věděl, že to dělá schválně a ještě si to dovede zdůvodnit, ale na „myšičky“ se prostě nedokážu zlobit. Jsou tak nevinné! Zpočátku jsem se na ně hněval, ale teď už je mi to jedno. Beru to jako nutný fakt. Jsou tak nevinné, když se na ně podíváte, že byste mi jistě dali za pravdu. Úplně něco jiného, rozdílného od pohledu na člověka. Prostě jen připlácnu lepidlem další záplatu a už na to nemyslím. Ony nesmějí mít hlad. Musí mít stále co hryzat. Nejenže jsem jim zdvojnásobil porci, ale dokonce ztrojnásobil, protože dnes dostaly rohlík a skoro celou veku, a veka vydá za dva, za tři rohlíky. Rohlík jsem upevnil stanovým kolíkem k vece a připíchl k zemi. Je z toho docela masívní hrad, navíc jedlý. Zajímalo by mne, co si o tom ty „myšičky“ mohou myslet. Každopádně se jim to asi líbí, ta hora potravy, již mohou zlézat, hašteřit se o zasedací pořádek u ní a vůbec kolem toho vyvádět všelijaké jiné rošťárny. Nejspíš nad tím ani neuvažují, kde se to tu pečivo každý den bere, tak jako my všichni ostatní považujeme za samozřejmé, že nás matka Země sytí svými plody, aniž se mnozí tážou, jak je to vůbec možné. Dnes se k „myšičkám“ přidala v jednu chvíli i sojka! Stalo se to v téměř nestřeženém okamžiku, když jsem si četl. Přilétla zcela nepozorovaně a neslyšně, takže na její přítomnost – metr za oknem mého stanu! – mě upozornilo až její hlasitější klování do veky. Hned jak jsem ty zvuky slyšel, okamžitě jsem věděl, že to bude někdo podstatně větší než „myšička“! Vzhlédl jsem od knihy a podíval se ven. Sojka! Takhle zblízka jsem se ještě nikdy na žádnou sojku nedíval. Takhle zblízka je to pěkně velký pták, inteligentní, s chytrým, bystrým kukučem. To je zase dobrodružství! Nádhera! Večer houká sýček, létají netopýři a šeřící se západní obzor nad pastvisky je oranžově jasný. Obloze vévodí Jupiter. Před chvílí jsem tu ještě slyšel rajtovat někoho na motorce, ale teď tu nikdo není. Zvěř však také ne. Ani se jí nedivím. Pouze vzadu na žitném strništi vidím „tradiční“ nejasné siluety dvou srnců. Pohoda netrvala dlouho. Od silnice přijelo auto – už jsem se zhrozil, že myslivecké! – přejelo louku a za chvíli jelo zase zpátky. Od ničeho nikam. Klasický obrázek z posledních let. Dřív bych z něčeho podobného měl civilizační šok, ale už si začínám pomalu zvykat, i když se s tím nikdy nesmířím. Někdo holt má hodně peněz a hodně volného času, tím pádem i hodně roupů v prdeli, a tak otravuje a neví, co by. Lidi prostě potřebují nějakou válku, třít bídu s nouzí – jinak je to s nimi absolutně k nevydržení. Připomínám si slova ze Shakespearova Koriolana: „Války se děsí a mír je kazí.“ Verbež. Já jsem auto nepotřeboval už hezkou řádku let, a oni si jezdí jen tak od ničeho k ničemu, otravují vzduch a mně život, ruší moji zádumčivou večerní procházku a plaší zvěř. Nevím, proč sem pořád chodím. Asi už jen ze setrvačnosti. Vždycky mi to někdo zkazí. Zřejmě proto sem ještě přes to přese všechno chodím, protože když všichni lidáci odtud konečně zmiznou a rozhostí se opět ticho a klid a rajské liduprázdno, je to tu pořád nádherné. Přestává mi to však stačit. Po cestě dolů do města vidím znovu jednoho zajíce ve světle pouličních lamp a schovávám se ve tmě za stromem před jakýmsi chodcem. Noční nebe se třpytí hvězdami.

neděle, 16. září 42
Nad ránem se nad východním obzorem blyští Venuše jako halogenový zářič. Už jsem ji dlouho neviděl. Vždycky jsem ji vídával po setmění na západě, zato před svítáním ji vídám málokdy, protože v tu dobu většinou spím. Teď se na ni dívám z okna mého pokoje a ačkoli mi lepší výhled trochu kazí koruna stromu, stejně je to dobrá „žárovka“, nejjasnější spanilá „hvězda“ předjitřního nebe – má milá Jitřenka.

Ráno je krásný den babího léta, nebe bez mráčku; pravá to neděle, německy Sonntag, tedy doslova „slunný den“. Mířím liduprázdnými alejemi do lesů Reinlebensbornu, kde mě hned zkraje shora z kopce mezi stromy vítá a bedlivě pozoruje srnec. Dvakrát zabeká a utíká pryč. Lidužel slyším také motorku a také cítím ten smrad, co tu po ní zbyl. Rychle pryč z cestiček, abych ji někde nemusel potkat! Rychle k posedu! Na „Putinovce“ přesto ještě neodolám a stoupám na její prosluněný vrchol, abych se pokochal rozhledem. Je sice jasno a studený vzduch, ale stejně není moc daleko vidět. Lesnaté vrcholky severně položených pohraničních hor se jen velmi mlhavě rýsují na vzdáleném obzoru. Zato vidím velice dobře kočku na louce blíž k nám. Není to však ta černobílá, jako obvykle, nýbrž jiná – tahle je mourovatá. Posed se dnes nekymácí, neb silný včerejší vítr polevil a skoro ustal. Z posedu pozoruji dvě veverky, které se honí. Jednu tmavě hnědou a druhou světle rezatou. Ta rezavá veverka pronásleduje hnědou a vyhání ji zřejmě ze svého teritoria. Z háje pod posvátným dubem slyším a zanedlouho i cítím venku na lesních cestičkách opět tu zasranou motorku! Toho parchanta s tou motorkou by patřilo zlikvidovat – nemilosrdně a jednou provždy! Už aby ta verbež zase zítra táhla zpátky do práce! Takový hezký den to byl! Už mě to normálně sere! Je to čím dál horší. Jak má „člověk“, jako Já, žít, když ani v přírodě nemá od lidí pokoj? Chodit z práce do práce a pak chcípnout? Toho jsem se vždycky nejvíc děsil. Rychle do tábora! Cítím, že dnes bude neradno vystrkovat nos z nejhlubších hlubin nejhlubšího lesa.

V mém sourozeneckém lese, jenž těsně přiléhá k hustému mlází, kde je ukryt můj tábor, nacházím na zemi zbytky nějakého v noci uloveného a rozcupovaného černého ptáka. Z jeho ostatků zbývá jen pár krvavých kostiček, peří a střeva. Nechutný obrázek. „Myšičkám“ ještě zbývá hodně jídla od včerejška. Trojnásobná porce je na ně přece jen dost. Přesto okousaly další velký díl stanové síťoviny zevnitř pod střechou, naštěstí na místě, kde to tak nevadí, takže to ani nezáplatuji. Už vážně nevím, co mám dělat. Krmit ani nekrmit nepomáhá, v tom problém nebude. Asi shánějí nějakou vystýlku na zazimování, v noci už je pěkná zima, dokonce i přízemní mrazíky. Je možné, že uvažuji o přestěhování zpátky pod posvátný dub? Kvůli mým „myšičkám“, jež jsem si tak oblíbil, i přes tu materiální škodu, již mi způsobily za těch pár týdnů, co jsem tady? Co jim na tom tylu tak chutná? Takhle zřízený stan jsem neměl léta!

Dalšího strávníka mám zřejmě v sojce. Dnes se totiž dostavila k mému improvizovanému lesnímu bufetu zase – a dokonce dvakrát! Tentokrát jsem ji zaslechl už přilétat. Nádherný pták! Neklovala však do pečiva, nýbrž rovnou z něj odtrhávala celá sousta a mírnými záškuby hlavou a zakloněním krku je polykala. Lomcovala přitom tím ztvrdlým starým pečivem tak silně, až jsem se obával, že ho vyviklá ze země i se stanovým kolíkem, jenž ho ukotvuje. Vzrušující zážitek! Připomínám, že to vše se přitom odehrává jen asi metr od mých užaslých očí, skrytých pouze za okenní záclonou mého stanu! To je úchvatné dobrodružství! Kdepak jinde má člověk tu čest pozorovat tak zblízka sojku, toho divokého, velkého, krásně zbarveného ptáka, který je obyčejně dosti plachý a velice obezřetný a jenž má dokonce pověst první varovné hlídky lesa, která hlasitými skřeky oznamuje širokému okolí přítomnost každého nezvaného hosta? Nejen sojka, také červenka se dnes přišla podívat, a budníčci, ale tito ptáčci se o tento druh potravy nezajímají.

Je opravdu krásný den. Přehazuji vyvětrat spací pytel přes větev břízy, čili, jak Já říkám, „vyvěšuji vlajku na stožár“. Jen by mohlo být ještě o trochu tepleji, třeba jako v roce 1947 touhle dobou, kdy bylo až 31°C. To dnes rozhodně není, ba má to do takového kýženého horka hodně daleko, neboť zůstávám ve stínu stromů a pod stanem nadále ve třech teplých vrstvách oblečení. Donaha, tak jak to mám rád, se už letos v přírodě asi nesvléknu. Na sluníčku je však hezky. Teď nějaká pakáž houbařská prošla nedaleko od stanu! Já jsem je na moment zahlédl, oni mne naštěstí ne. To jsou ty nevýhody krásných nedělí: rozlezlá šmejdivá pakáž všude! To už je letos, myslím, potřetí. Tak tedy do třetice všeho dobrého to vyšlo a zůstal jsem neobjeven.

Večer po vydatném spánku jsem povečeřel celozrnný rohlík v příjemném prostředí unter den vier Linden – „pod čtyřmi lipami“ a pak už se znovu vydávám po setmění na zpáteční cestu domů kolem pastvin u lesa. S nedůvěrou obhlížím opatrně terén, zda tu někdo zase nešmejdí. Poslední dobou je to na denním pořádku a řekl bych, že už to tak zůstane navždy, protože špatné věci zůstávají a ulpívají jako smůla, kdežto ty dobré se jen a jen horší. Zdá se však, že zde pro jednou není nikdo, žádná auta, žádní bouchalové. Vidím jen dva netopýry, jednu sovu, čtyři zajíce blíž ke mně a asi dvě srny v dálce. Další zvěř však slyším nervózně podupávat a šelestit za mnou a všude kolem v temném lese. Chudáci, taky čekají, až bude „čistý vzduch“, aby se mohli jít bez obav proběhnout a napást. Docela se dokážu vžít do jejich kůže, kterou každý den riskují při naplňování svých nenáročných základních životních potřeb. Já jsem na tom podobně, i když zdánlivě holý život všanc nedávám. Zdánlivě. Právě zapadá srpek dorůstajícího měsíce. Tohoto mého souputníka už jsem také nějak dlouho neviděl. Svým dolním cípem už se dotýká země a nevypadá v tu chvíli ani jako nebeské těleso, nýbrž spíše jako by vyrůstal ze země, jako nějaká podivná luminiscenční rostlina. Jak kouzelné! Také první hvězdy se začínají rozžehovat. Vtom jsem spatřil dalekohledem bouchala! Kráčí napříč loukou s puškou přes pravé rameno a s brašnou přes levé. Asi je tu tentokrát bez auta, pěšky. Parchant jeden! Teď se ještě rozhlíží také dalekohledem, a tak se pro jistotu schovávám za strom. Tak přece jen tu zase někdo šmejdí! Já to tušil! Před ním a kolem něho prchají dvě srnky a dva zajíci. Naštěstí je asi přehlédl nebo ignoroval, poněvadž už je pořádná tma.

pondělí, 17. září 42
Rudá zornička Marsu na mne shlíží z nočního nebe a Já na ni. Noc je však chladná. Přes den je teplo, dokonce velké teplo, neboť svítí slunce a Já mohu být lehce oblečen jen do hnědého trika s dlouhým rukávem a do černých tankistických kalhot. Cestou alejemi podél školy potkávám bývalého spolužáka. To je náhoda, že zrovna tam! Jako bych prožíval všechno znovu. Nějak divně na mě hledí. Všichni na mě nějak divně hledí. Úsečně se pozdravíme, nic víc. Už se ani neobtěžují zvát mě na výroční třídní reuniony. Vědí, že by to nemělo cenu. Stejně bych nepřišel. Co tam? Oni si ukazují fotky manželek a dětiček, chlubí se, jakou kariéru udělali a co všechno mají – a co Já? Co Já bych jim ukázal? Čím Já bych se pochlubil? Fotkami z lesa? Nebo fotkami mých „myšiček“? Nemám rád, když se o mne někdo zajímá. Já se nezajímám o nikoho. Stejně jsem si s nimi nikdy doopravdy nerozuměl. A nezávidím jim jejich obyčejné životy. Mně se můj dobrodružný život na okraji, nebo spíš mimo jejich společnost líbí. Neměnil bych. Dole pod „Putinovkou“ sedí zády ke mně na lavici u stolu pod širým nebem jakýsi asi padesátiletý zpustlík. Kouří a před sebou má flašku piva. Delší vlasy, odpudivý zjev, ošuntělý šat – ztracená hippie generace. Na posedu mi včera někdo seděl, protože tam po něm zbyl vajgl. Se štítivým odporem jsem ho scvrnknul dolů, abych ho měl z očí. Hnus. Ještě od něj chytnu nějakou z těch mnoha nemocí, jež lidé roznášejí. Fuj! V posvátném háji pod dubem náhle nasávám jakousi velmi libou vůni. Nevím, co to je, ale myslím, že to je vůně prosluněného lesa. Nejvoňavější parfém, co znám. Je to prostá vůně letního lesa, jenž vysychá. Slunce rozpouští rosu, rostlinné i jiné silice, a ty pak stoupají k mému žádostivému chřípí, jako by to byl imanentní duch lesa a svobody, co dělá tak dobře mému jemnému čichu, uvyklému bezpochyby zcela dobře takovým počitkům, a ne vaporizovaný éter hmotné podstaty. Zcela jistě je to však vůně, v níž chybí převažující hrobový zápach tlejícího vlhka, houbovité hniloby, plísně a mazlavého jílu. Je to vůně života. A především je to vůně nepřítomnosti člověka. Dnes vůbec nečichám člověčinu. Nikde nikdo. Toho se musí využít! Nejlépe opět k procházce kolem pahorku Hirschl, kam jinam. Tam se zase kochám samotou a půvabnými přírodními scenériemi s množstvím rozhledů a výhledů po okolní krajině, jež neomrzí snad na tisíce let. Koupu se v sluneční záři a pozoruji i ty nejmenší rozkošné rostlinky, jakož i různé drobné živočichy. Je to všechno tak nádherné, že bych chtěl, aby to trvalo věčně! A znovu mé milé krávy! Napásly se již a nyní odpočívají ve stínu stromů. Pohled pro bohy. Jen žádnou srnku už jsem nějak dlouho zblízka neviděl. Dělá mi to starost. Určitě jsou zaplašené, zastrašené a vyděšené z toho, jak po nich každý večer, každý den střílí bouchalové. Já už se pomalu také bojím vycházet na příliš otevřená prostranství. Hlavně po setmění, když vím, že všude brousí a číhají ti parchanti, často opilí a poloslepí, charakterově i rozumově vadní, kteří pálí po všem, co se kde hne. Teď dvě poštolky předvádějí nad mou hlavou synchronizovaný let. Zaujalo mě jejich představení natolik, že jsem ani nezpozoroval, že se mi před nohama proplazila po polní cestě zmije. Musela se na ní předtím vyhřívat na sluníčku. Vůbec jsem si jí nevšiml. Zato teď si ji prohlédnu, když se sune se šustotem v trávě u cesty. Ví o mně, protože se zastavila s hlavičkou nedůvěřivě a snad i trochu zvědavě vztyčenou jako kobra. Její typicky klikatý vzorek není příliš znatelný, ale je tam. Jdu dál a pozoruji stehlíky na odkvetlém pcháči zelinném a budníčky a lejsky na plotě vodárny. Jeden z nich drží v zobáčku motýla. Baví mě to. Tohle mě baví. Na lavičce na vrcholu pahorku Hirschl usedám, rozhlížím se po širém kraji a jím dva banány. Níž v lese usedám znovu na vrcholek jedné z četných skal a vstřebávám to ticho a pohodu. Tady se mi líbí z celého okruhu nejvíc. Čím dál tím víc. Dlouho, dlouho prolézám přes rozeklaná skaliska, vylézám na ně, slézám a zase znovu a znovu, až se konečně unavím a opět odpočívám v tom božském lesním tichu, s tak neochvějným klidem, jejž může uprostřed vší té krásy pocítit jen rozervaný osamělý romantik mého ražení. Dnes se mi odsud vůbec nechce. Nejradši bych tu zůstal napořád a třeba tu i zemřel, jen abych už nemusel zpátky. Chápete? Vtom mezi jinými hlasy různých lesních zvířat zaslechnu a rozpoznávám dvojnásobné, tlumené, ale odněkud zblízka vycházející zaštěknutí lišky! Šlo to odshora a z poměrné blízkosti! Liška! Vlastně by mě to nemělo překvapovat. Nepřístupných míst, vhodných pro liščí doupata, je tu plno. Jsou tu různé průrvy ve skalách, polojeskyně, srázné svahy, hustě porostlá lesní zákoutí, kam by se člověk těžko prodíral. Mně se tady také eminentně líbí. Tady by byl tábor přímo excelentní! Znovu zkouším hledat nějaké vhodné místo pro stan. Tady by se mi líbilo, aspoň na pár dnů. Po chvíli opravdu objevuji jedno pěkné, rovné místo pro stan, nahoře na skále. Tady by to docela šlo! Jako nějaké alpské orlí hnízdo! Jako stvořené pro misantropického ctitele přírody, nadřazeného lidem a je vysoko převyšujícího! Nechám si to ještě projít hlavou. Bylo by to tu rozhodně romantičtější a možná i klidnější, než na mém současném místě. Je tu takové ticho! Stěhovat se mi však zrovna moc nechce. Už mám ve stanu příliš mnoho krámů, hlavně ty matrace bych musel znovu složitě nadvakrát přenášet... Nevím, no... Pere se ve mně vrozená touha po nových, vzrušujících zážitcích se získanou empirickou nechutí ke změnám. Muselo by mě k tomu přestěhování něco výrazně nepříjemného pohnout. Snad příští rok... Ale kdoví, co bude příští rok... Bojím se pomyslet. Rostou tu jedle, borovice, brusinky... Je tu vážně moc hezky! Za celý den jsem v přírodě nepotkal člověka. Na to, jak je hezky, je to téměř zázrak. Nebo spíše moje umění? „Myšičky“ mají ještě pořád – už třetí den! – co jíst, jen vrchní rohlík je pryč a dolní veka napůl snědená. Stan je v pořádku, pouze jeden už natržený cár zmizel někde v jejich norách. Je krásně teplo a mám velikánský hlad z toho celodenního chození a šplhání. „Pod čtyřmi lipami“ ve mně mizí obsah konzervy s hráškem a karotkou. Tam mi zalezl pod triko malý černý střevlíček a nechtěl vylézt. Když už se zdálo, že jsem ho konečně vystrnadil, u stanu mě zalechtal zas. Teprve pak jsem se ho zbavil, vysypavše jej do podrostu. Ten uháněl, nevěda, kde se to prve octnul! Potom si chvíli čtu ve stanu, ale oči se mi klíží a chce se mi spát. A mám znovu vlčí hlad! Zhltnu rohlík, zapíjený ananasovým džusem, ale stále mám málo. Už nic jiného nemám. Jen dva staré, ztvrdlé rohlíky pro „myšičky“. Nedá se nic dělat, hlad je hrozný, hroznější než válka. Musím zchroupat i ty tvrdé rohlíky pro „myšičky“! Ony mají ještě dost a zítra jim přinesu v náhradu dvakrát tolik. Konečně nasycen usínám a probouzím se až po setmění. Na lukách je tma a nic není vidět. Tmavě žlutý srpek měsíce je rozmazaný a těsně nad obzorem působivě veliký. Vlevo nad ním se skví Jupiter. Je stále krásně teplo, dokonce dusno, jako někdy v červenci! Na louce blíž k městu zkouší nějací dva kluci nacvičovat ohňové kejkle s hořícími řetězy. Jeden jimi točí a druhý ho fotí. Čokl opodál nesmí samozřejmě chybět, jako vždy, vyskytne-li se někde člověk. Ty vířící planoucí pochodně v klukových hbitých rukách vypadají ve tmě docela dobře, tak jakoby barbarsky pohanské, ale za chvíli je to nuda. Vracím se potmě lesem, kudy jsem ráno přišel, a na cestu si svítím baterkou. Kolem slyším a cítím tajuplná noční zvířata, která dupou, šelestí a vydávají podivné mručivé, kvílivé, skřípavé a vrzavé zvuky. Mystická atmosféra temného lesa.

úterý, 18. září 42
Noc byla teplá a plná hvězd, s rudým okem Marsu a nad ránem i s Jitřenkou. Ráno však jsem se už probudil opět pod zataženou oblohu. Vzdušná vlhkost se srážela na mém dalekohledu a už při snídani na posedu začalo drobně pršet. Nevadí, aspoň se pořádně prospím a také pohnu s tím Himmlerem. Za dnešek jsem přečetl třicet stran a blížím se rychle k závěru. Zajímavá četba. Stan jsem dnes ani neotvíral, když pořád padala nějaká voda s nebe, a tak jsem ani nekrmil „myšičky“, protože bych je nemohl sledovat. Ony naštěstí pořád přelézají po moskytiéře, takže jsem je viděl alespoň takto zevnitř. Večer se k mrholení přidal i silný, studený vichr, který ohýbal stromy jako luky a smetal na zem jejich žluté listí. Na zemi pod některými dříve opadavými stromy, jako je třeba bříza nebo lípa, už je pěkná žlutá, podzimní podestýlka z listí. Posvátný dub je už také čím dál žlutější. Docházím k pláni u lesa. Kromě jediného srnce vzadu na strništi, který patří k stálicím místního zvěrokruhu, není na louce nikdo. Fičí tu však tak ostrý, nepříjemný a ledový vichr, že se tu jen krátce porozhlédnu a ihned zalézám zpátky do závětří lesa. To se nedá vydržet. Včera večer to tu bylo na šortky, jaké bylo vedro, a dnes bych si nejraději navlékl na hlavu kulicha, jaká je zima. Vracím se domů skrz les. Tady nefouká. A zvířat je tu víc než v tom otevřeném průvanu na pastviskách. Zajíci, srnky... – a samozřejmě žabičky, které jsou ve svém živlu. Na některé z nich už si musím posvítit baterkou, abych je lépe viděl a abych si je prohlédnul. Cesta městskými alejemi je téměř liduprázdná a bez čoklů, tudíž bez problémů a v pohodě. Nikdy to však nemůže být taková neskonalá pohoda jako někde daleko uprostřed nejhlubšího lesa. Je to spíš pohoda rohovníka, jehož soupeř neočekávaně skrečoval zápas. Přesto, co čert nechtěl, potkávám prvního člověka až před naším pitomým koncentráčnickým barákem v osobě věčně vylezlé sousedky, tentokrát alespoň naštěstí výjimečně bez čokla, bez něhož se jindy nehne ani na krok. Jako by si sám Osud umanul, že mě musí minimálně jednou za den potrápit. To je prokletí velikosti, celoživotní smůla. Koho nejvíc nechci potkat, na toho zaručeně narážím denně, v kteroukoli hodinu. Nikdy si na tenhle barák nezvyknu, na ty lidi v něm; jako kdybych žil odjakživa, jako děda, na vesnici a teď se upamatovávám na ten kdysi tak krásný minulý život – a chci jej zpátky. Děda by si jistě taky nezvyknul, kdyby tady s nimi musel bydlet. Otevřeš dveře na chodbu – soused. Otevřeš okno do ulice – soused. Přicházíš, odcházíš – zase všude samý soused. Ani to okno nelze otevřít kdykoli se ti zachce! Neboť často, když dole pod okny běží motor auta, nebo když tam někdo kouří cigaretu, stoupají výfukové plyny a cigaretový kouř rovnou do mého pokoje. A nejhorší je kravál, který lidáci nadělají, ať už přímo v domě, nebo na ulici. A co teprv v zlovolné součinnosti s desítkami čoklů okolo! To je vůbec nejhorší. To věčné štěkání, řvaní a ječení! Jako v Haškově kynologickém ústavu! Hůř! Poněvadž tohle není ani trochu zábavné. Bydlet v baráku se nedá. Vyjdeš ven – čokl. Vracíš se domů – další hlídka s čoklem, který tě buď napadne, zařve na tebe, zavrčí, nebo tě aspoň očuchá. Vyhlédneš z okna a první, co se ti naskytne, je zase nějaký hlídkující psohlavec. Strašné. Tohle není život pro mne. Chci být, žít a bydlet sám, co nejdál od lidí. Nenávidím je. Stačí vidět za celý den jednoho, koho nechci, a vidíte – spustím takovouhle záštiplnou tirádu.

Související odkazy
· Přidat příspěvek k tématu

Nejčtenější příspěvek na téma Próza - Nezávislá tvorba:
Růžové brýle

Hodnocení příspěvku
Průměrné hodnocení: 10
Účastníků: 1


Zvolte počet hvězdiček:
hlasovat mohou i neregistrovaní!
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti
"Reinlebensborn - čistý zdroj žití - 24." | Přihlásit/Registrovat | 0 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
Minimax.cz - umělecký server pro všechny autory
redakce & disclaimer


Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena.
35 Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.01 sekund